S historikem umění Zdenkem Primusem jsme mluvili o jeho novém díle, které vydala Retro Gallery. Kniha s názvem Ludmila Padrtová, Krajinou k abstrakci, je zároveň také katalogem k chystaným výstavám. Více o těchto projektech se dozvíte v rozhovoru, který se konal kvůli současné situaci na dálku. Otázky jsme kladli z Prahy, odpovědi přicházely z jižní Itálie a vzdálenosti navzdory jsou velmi otevřené a upřímné.
Kniha Krajinou k abstrakci, monografie Ludmily Padrtové, se věnuje nejenom tvorbě této umělkyně, ale také jejímu životu, vztahu s Jiřím Padrtou a dobové situaci v níž tvořila. Můžete popsat, jakým způsobem jste na knize pracoval? Jak se v ní odrazily Vaše osobní kontakty s Ludmilou Padrtovou? Popsat, jaký byla člověk?
Každý kunsthistorik má nebo by měl mít metodu, kterou se přibližuje umělci či uměleckému stylu, případně době kterou se zabývá. Z university - začal jsem studovat v Hamburku a dokončil studia v Mnichově - jsem si přinesl kritickou metodu, to znamená, že analyzuji to, co umělec vytváří, konfrontuji to s jeho životem, názory, pokud je znám, dobou v které dílo vzniklo a v neposlední řadě s tím, o čem jsem přesvědčen, že jsem našel v díle já. Nikdo, žádný umělec není kovaný vůči emocím a osobním preferencím, což se často odráží i v díle, ať umělec chce nebo ne. Zdeněk Sýkora mi jednou řekl, že jakmile zavře za sebou dveře do ateliéru, neexistuje svět venku a on nepociťuje žádné tlaky. Nevěřil jsem mu. Taková náhoda, že právě on vytvářel umění s pomocí studeně kalkulovaným počítačem, umění, v kterém nebyl ani náznak jakýchkoli emocí, neodrážela se v něm ani osobnost, ani doba, a už vůbec ne společenský či politický systém. On si vybral abstraktní styl, který byl extrémně anonymní, jistě, nevymykal se době v které vzniknul, ale on nemohl být nijak postihován, jedině společensko-politicky, což se ze strany systému stalo. Kolegové umělci nechápali, dva tři kunsthistorici byly nadšeni, zbytek ho ignoroval.
Ludmila Padrtová byla jediná, byla nejmladší, neměla umělecké vzdělání a byla z malého města. Scházeli se se Zdeňkem Sýkorou, Kamilem Linhartem (s ním si rozuměla po všech stránkách nejvíc), Vladislavem Mirvaldem, svým mužem teoretikem a kunsthistorikem Jiřím Padrtou, a se studenty umění, které s sebou Sýkora do přírody brával. Chodili se učit vidět a hledat tam inspiraci. Popisovala mi, jak seděla vždy za všemi úplně vzadu, aby na ni nikdo neviděl. Byl to Padrta, kdo ji nabádal k abstraktnímu pojetí přírody, a to jí mělo po dobu života doprovázet. Nesmíme zapomenout, že abstraktní umění bylo v polovině padesátých let naprosto nepřijatelné a v galeriích a muzeích zakázané. Nezastřu, že skromnost Lídy byla pro mne, jak na její dílo nahlížet, do jisté míry určující. Bylo zpočátku těžké nevěřit jí, že se opravdu nepovažuje za umělkyni, zvláště v této době, kdy si o sobě každý druhý mladý člověk myslí, že stačí se tak cítit a stává se umělcem.
Ludmila Padrtová byla vzdělaná v umění svého věku, jistě i díky Padrtově pro československé umělce objevné práci. Měla vyjasněno, co je dobré a co ne. Byla sečtělá a byla, když na to přišlo, schopná zavrhnout něco jediným silným slovem. Nevím, jak k tomu došlo, ale my jsme si okamžitě skvěle rozuměli, lidsky, umělecky a jako muž a žena. Ve věku kdy jsem ji poznal, už neměla obavy vyjadřovat se uvolněně a kriticky, a sice vůči všemu, na co přišla řeč. Mluvili jsme spontánně o všem, co nás očividně spojovalo, to znamená i o lidských, tedy našich vztazích, nejen o umění. Oba jsme věděli, že spolu máme ve vší počestnosti romanci. Navíc mi tvrdila, že ve mně vidí svého milovaného Jiřího Padrtu, což mně samozřejmě imponovalo. Co jí v těch jejích třech uměleckých fázích bylo důležité, je popsáno v knize. Když řeknu, že si netroufala, ale přesto se umělecky vyjadřovala a vlastně po dobu života čekala na výzvu a teprve pak se začal projevovat její výjimečný talent, který byl vzápětí srážen jejím komplexem, že nemá jako její přátelé umělecké vzdělání, tak by mělo být jasné, že v ní byly dvě osobnosti, ta skromná utajená nejistá umělkyně a ta si svou věcí jistá osobnost s uměleckými ambicemi. Vše dělala s obrovským respektem a znalostí věci, a kdyby nebylo té svazující doby - mluvíme o padesátých letech - despektu jejích přátel vůči všem ženám, zabývajícím se uměním (ve skutečnosti jich bylo jen hrstka), a v neposlední řadě i velké osobnosti, kterou pro ni představoval Padrta, kdyby žila ve svobodné zemi, ať už kdekoli, bylo by dnes její dílo známo po celém světě. Jestli k tomu může dojít dnes, přes svobodu slova a obrazu, není vůbec jisté, že k tomu dojde v nedaleké budoucnosti oproti tomu jisté je!
Uvádíte, že se Padrtová nijak zvlášť neprosazovala a nezviditelňovala, bylo pro ni tedy přirozené mluvit o své tvorbě? Např. s Vámi, když jste se o její dílo zajímal.
Ludmila Padrtová byla velmi skromná, ne-li stydlivá, když mluvila o svém umění, ona ho dokonce takhle ani nechtěla označovat, až traumaticky se podceňovala, dokonce mnohem víc než to měla zapotřebí taková Toyen, která o sobě říkala, „já jsem smutný malíř“, a často vstupovala do debat s obratem, „to já jen“, z čehož možná vzniklo i její umělecké jméno Toyen. Určitě si ho nedala sama, původ ve francouzském Citoyen jí byl jistě někým z jejich avantgardních přátel, frankofilů, přiblížen, vysvětlen a ona byla ráda, že se má o co opřít. Tím zdaleka nechci tuto umělkyni snižovat ani intelektuálně, ani významově a už vůbec ne umělecky. Ona byla zkrátka jediná žena ve společnosti „silných“ mužů. Něco podobného mi vyprávěla Lída Padrtová o sobě. Se mnou o její tvorbě mluvila otevřeně. Skromně a neustále poukazovala na to, jak je ona nezpůsobilá vytvářet „skutečné“ umění. Divila se, proč najednou ten zájem o její dílo, když se dvakrát za život úplně přestala umělecky vyjadřovat, což, jen do jisté míry něco znamená. Neměla ambice se prosadit, protož nevěřila, že by to bylo možné. Šla tedy do dobrovolného exilu a vytvářela tajně, ale vždy až po několika letech umělecké absence, a na popud zvenčí. V poslední fázi své tvorby malovala a kolážovala práce na papíře dokonce jen v noci, navíc za tmy! Ne vždy, ale často. Věřila na svou intuici, což znamená, že už věřila i sobě, protože na to měla věk a nic jí netlačilo ani do galerií ani se nemusela nikomu zodpovídat. To jí dalo svobodu. To už dovedla svá „malá“ díla ohodnotit, ale nebyla jí tak důležitá, aby je nebyla schopna jen tak rozdávat. Byla štědrá.
V první kapitole knihy říkáte, že označovala svůj styl jako tašismus, dnes však nahlížíme její práce jako lyrickou abstrakci. V čem spočívá rozdíl mezi těmi přístupy a jak bychom měli nahlížet dílo Padrtové v celoevropském kontextu?
Tašismus byl v padesátých letech v bývalém Československu jako pojem gestické abstrakce nejznámější a bylo jednodušší pojmenovat abstraktní umění založené na spontánnosti, barvě (tou se zde vyjadřovala Padrtová jako jediná) a gestu. Dnes používáme označení lyrická abstrakce u jejího díla pro emoční výraz právě lyrického ražení. Padrtová není v Evropě nijak známá, je práce českých a zahraničních kunsthistoriků na tom něco změnit. To, co v padesátých letech vytvářela, je zrovna tak dobré, jako podobné výtvory známých osobností uměleckého světa, ale nezapomeňme – ona byla žena! A to je dnes plus a vyznamenání. Vždyť se abstraktnímu umění věnovala ve stejném čase, kdy Boudník s abstrakcí začínal. Skoro všichni muži té doby už byli objeveni, ale ještě zdaleka ne všechny ženy. Velmi pilně se na tom v západních (jak právě sleduji, používáme stále ještě tohohle označení) zemích pracuje. Padrtová má až dnes dobrou pozici, aby to umělecko-historicky zvládla, a sice už nejen v malé zemí z Východní Evropy, jak se dřív na západě a východě (ne právě omluvně) říkalo.
Měla Padrtová nějaké vzory v českých či zahraničních umělcích, mluvila někdy o konkrétních umělcích či stylech, které na ni zapůsobily? Co ji utvářelo jako malířku kromě vztahu k přírodě?
Byla určitě jedna z nejlépe informovaných své doby, v tom jí pomáhala práce jejího progresivního, neohroženého a velice znalého, což znamená zvláště dobře informovaného, muže. Zcela jistě ji formovala literatura, znala se osobně s českými progresivními spisovateli (např. Věrou Linhartovou), a také hudba, moderní hudba, Ligeti, Stockhausen, Honegger, Hindemith. Znala se také s významnými zahraničními kunsthistoriky, kteří navštěvovali Prahu, uměla skvěle francouzsky. Zúčastňovala se pravidelných setkání s nejvýznamnějšími osobnostmi tehdejšího alternujícího českého prostředí (Kolář, Koblasa, Linhartová, Vachtová, Šmejkal).
Názvy obrazů Ludmily Padrtové často vznikaly spontánně a s humorem. Říkáte, že svými pracemi něco vyprávěla. Jak to jde dohromady s abstraktním zobrazením, které je záměrně anti-literární a otevřené interpretaci?
V padesátých letech nikdy nepojmenovávala, ani fotografie nemají jiné než popisné názvy například, Vlkov, léto 1986. Až v poslední fázi její tvorby, když byla skutečně zbavená jakékoli potřeby cokoli komukoli vysvětlovat a cítila se tak svobodná, jako nikdy předtím, začala dávat svým kolážím, kresbám a malbám názvy. Vtipné, rádoby filozofické, absurdní. Vždy to bylo tak, že něco vytvořila a teprve potom se nechala inspirovat a našla ten správný název. Někdy i podle toho nalezeného názvu dotvářela obsahově a kompozičně. Hodně ji to bavilo a právě v těch názvech je možné vidět, jak chytrá, se světem obeznámená, literárně vzdělaná, vtipná a uvolněná byla.
V závěru knihy i jinde mnohokrát zmiňujete, že Ludmila Padrtová stále není dostatečně známá. Proč si myslíte, že tomu tak je?
Její generace kunsthistoriků a teoretiků ji ignorovala a později, když už bylo možné psát a vystavovat, se možná za svou ignoranci styděla, ale mlčela. Je pravda, že velká část těch, kteří by mohli a třeba i rádi napsali, už nežila. Dnešní mladá kunsthistorická generace se věnuje především svým souputníkům. Je ovšem skutečnost, že právě teď se napravují chyby, dluhy a ignorance z nejbližší doby minulé, dnes už historické. Říká se, že kdo nebyl objeven padesát let po smrti, už nikdy objeven nebude. Máme ještě čas, ale nemeškejme.
Sám jste připravil monografii této umělkyně, její výstavu v Itálii a v procesu příprav jsou také další výstavy, které se budou konat v různých českých městech. Co Vás vlastně k bádání o tvorbě Ludmily Padrtové přivedlo a proč je pro Vás tak zajímavá?
V Itálii jsem připravil jen malou výstavu, zatímco ty tři, které reprezentuje kniha Krajinou k abstrakci, jsou ve velkých muzeích a galeriích a vše, co je vytištěno v knize, bude i vystaveno, tedy když se to do výstavních prostorů vejde. Výstava začíná v březnu 2021 v Galerii umění Karlovy Vary, pokračuje v Muzeu Kolín v červnu a končí v Alšově Jihočeské galerii ke konci roku.
Vždy jsem rád objevoval a měl jsem kunsthistorické štěstí. Neměl jsem zájem chodit po zaběhnutých stezkách a Ludmila Padrtová byla velká neznámá s obrovským potenciálem. Obdivoval jsem její otevřenou mysl a velké srdce, její odvahu věnovat se tomu, co bylo jí i kolem ní abstraktních umělcům upíráno. Ačkoli bylo mnoho umělců, kterým byl komunisty odepřen umělecký život na veřejnosti, u Lídy Padrtové to bylo obzvlášť kruté, protože nebyla akceptována ani umělci své generace, protože neměla akademické umělecké vzdělání, zastiňoval ji její muž, významný kunsthistorik a navíc byla žena v době, která často z žen udělala stíny jejich známějších, inteligentnějších, rozhodnějších, sebevědomějších, dokonce často i o hlavu vyšších mužů.
Otázky kladla: Tereza Havelková
Kniha je k zakoupení na našem e-shopu: https://www.retrogallery.cz/cs...
Ke knize jsme vydali také krátký článek, k přečtení zde: https://www.retrogallery.cz/cs...
