Žák Františka Tichého, přítel Mikuláše Medka a Zbyňka Sekala, malíř „křehkosti lidské existence,“ keramik a jeřábník. Josef Lehoučka si prošel fází pracovníka továrny a podobně jako Vladimír Boudník tuto zkušenost nevytěsňoval, ale promítl ji do svých obrazů. Explicitně se projevuje v dílech ze šedesátých let s názvy jako Tovární dvůr nebo Dva jeřáby. Později ji připomínají relikty strojů, kleští, válců, geometrizované a včleněné do abstraktních kompozic. Proti této mechanizované skutečnosti však stojí silná tradice surrealismu, která vnáší do obrazů prvky náhody a organického bujení snových objektů a krajin.
Na fotografii z roku 1946 je Josef Lehoučka (druhý zleva) obklopen svými přáteli Zbyňkem Sekalem, Stanislavem Podhrázským a Mikulášem Medkem. Začínali tehdy studium na Vysoké škole uměleckoprůmyslové u profesora Františka Tichého a jejich osudy byly v lecčem podobné. Stali se členy nebo přáteli Skupiny Máj 57, z politických důvodů měli problém studium dokončit a všichni museli svoji tvorbu na čas omezit. Spojovala je také doba, kdy se začali rozhlížet a orientovat na umělecké scéně. V krátkém období svobody po válce bylo možné znovu navázat na přetržené tradice, čerpat z postupů expresionismu, kubismu a surrealismu a poznávat také tvorbu zahraničních umělců. Nedlouho nato se navzdory nesvobodě začaly rýsovat směry nové.
Výše jmenovaní si v této směsici stylů hledali vlastní cestu, v některých momentech se však jeden druhému přiblížili. U Josefa Lehoučky jsou to abstraktní obrazy vycházející z informelu, v nichž rozpoznáme příbuznost s díly Mikuláše Medka. Většina z nich vznikla v šedesátých letech, příkladem však může být také Modrá variace datovaná do roku 1978. Tato poměrně rozměrná malba vystupuje z povrchu a stává se tak materiálnější. Připomíná ponorku nebo ozubený stroj, které známe i z tvorby jiných umělců té doby, v soše např. u Aleše Veselého, jehož objekty jsou vybaveny podobně ostrými ostny a bodci. Je to vizualita na hraně abstrakce a imaginativního umění, která má většinou, své hrubosti navzdory, duchovní rozměr. K tomu odkazuje i modrá barva, tradičně spojovaná s ponořením do nitra. Pro Lehoučku měla symbolický význam, spojil ji se svým ztvárněním Golgoty a vrátil se k ní i v devadesátých letech, kdy Maloval své Modré krajiny. V těchto malbách je horizont posazený velmi vysoko, do chladivě modré masy zakomponoval sítě i drobné fantaskní bytosti geometrických tvarů jako z obrazů Paula Klee.
Geometrické tvary představovaly stálici Lehoučkovy tvorby napříč časem. Někdy jsou poskládané do zátiší, které vyjadřuje prostotu a jednoduchost tvarů. Jindy, jako součást Surrealistické krajiny, vytváří geometrie kontrapunkt k organickému chaosu světa, podobně jako to dělával Josef Šíma nebo Jindřich Štyrský. Stejný princip najdeme i v obraze s názvem Vegetace z počátku sedmdesátých let. Rostliny košatící se nad zemí se v hlíně mění v geometrické, měřitelné a jasně definované obrazce. A podobné rysy nese také druhý obraz s názvem Surrealistická krajina, kterému dominuje motýl vytvořený technikou dekalku. Způsob symetrického otiskování barvy se používá v Rorschachově testu a jeho propagátorem ve volném umění byl surrealista Max Ernst. Tento zvláštní tvor vzniklý napůl z náhody se jako symbol nevědomí vynořuje z temného pozadí, je však „přišpendlen“ tenkou linkou s polokružnicemi. To, co je měřitelné zase znovu vymezuje to, co logice uniká.
Hledání řádu - tak definoval Josef Lehoučka svůj hlavní cíl. V době, která nebyla svobodnému umění příznivá, kdy musel umělec balancovat mezi izolací a sledováním předem objevených cest, byl takový cíl nezbytný. Lehoučka jej našel v prostotě tvarů, v křehkých kontradikcích a v osobité práci s avantgardní tradicí. Dostál tak kvalit svých spolužáků z vysoké školy, Medka, Podhrázkého a Sekala.
