Pohyboval se v okruhu francouzských kubistů a maloval nadčasové kompozice. Tento řecký Francouz dokázal být hravý a vážný zároveň, měl cit pro hudbu a radosti života stejně jako disciplínu a smysl pro řád. Byl to opravdu „moderní Giotto,“ jak jej vnímal André Malraux, jeho celoživotní přítel? A čím si malíř zasloužil obdiv významného kritika?
Demetrios Galanis pocházel z Atén a do Paříže se dostal v roce 1900. Studoval na École des Beaux-Arts a vystavoval na pařížských salonech, reputaci však získal nejdříve jako ilustrátor Nervala, Gaboryho a dalších francouzských spisovatelů. Před válkou také přispíval do řady satirických časopisů svými karikaturami. Na počátku dvacátých let, kdy byl Galanis ve Francii již uznávaným umělcem, navštívil jeho ateliér mladík, který se začínal prosazovat jako spisovatel a umělecký kritik. André Malraux byl Galanisovou tvorbou okouzlen, právě tehdy se probouzel jeho zájem o moderní malířství, který se promítl do prvního publikovaného článku o počátcích kubistické poezie. Bylo to v roce 1920, Malrauxovi bylo devatenáct let. Dva roky nato měl Demetrios Galanis výstavu v Galérie de la Licorne a neváhal vyzvat svého mnohem mladšího přítele, aby textem uvedl katalog výstavy.
Studie, která tehdy vznikla, nebyla jen službou příteli, ale také vážně míněnou úvahou o moderním malířství a rozpoznáme v ní už základy Malrauxových pozdějších teoretických úvah. Zamýšlí se nad odvěkým problémem vztahu linie a barvy v obraze, přičemž v Galanisových kompozicích nachází jejich dokonalou harmonii.
Cení si autonomní tvorby Galanise, Deraina i kubistů, považuje ji za základ moderního umění. Obrazy by neměly být závislé na přírodě, Malraux tvrdí, že Galanisovy malby působí na estetický cit, který nemá nic společného s naším citem pro reálnou krajinu nebo objekty. Je založený na dokonale promyšlené výstavbě obrazu: „Styl jeho obrazů je především důsledkem extrémně šťastné kompozice, dosažené spíše rovnováhou než ekonomikou ploch.“ Ačkoli jsou obrazy takto nezávislé (představují umělecký svět sám o sobě), mají v sobě určitý klasicismus, nejsou tedy jen moderním experimentem. Kvůli své úspornosti a smyslu pro harmonii byl Galanis někdy napadán z archaičnosti, Malraux však takovou kritiku zavrhuje, když tvrdí, že pro skutečné umění neexistuje časová osa. Naopak obdivuje jeho vlastní integritu, Galanis se nenechával strhnout tvorbou ostatních umělců, ač vystupoval po boku Deraina a Picassa.
A konečně Malraux přirovnával Galanise k italským „primitvům“, tedy pionýrům renesance a především k Giottovi, jelikož u obou malířů nachází podobnou jednoduchost působící silně na city diváka. Člověk má pocit, že vše na obraze, barvy, linie, kontrast i souzvuk mají svoji jasnou roli a v této čistotě nachází krásu, kterou může zprostředkovat jen umělecké dílo.
Základem našeho textu je článek André Malraux et Démétrios Galanis, který publikoval profesor Moncef Khemiri v revui Présence d'André Malraux, No. 2, 2001-2002.
