Těší nás, že jsme mohli vydat knihu pana doktora Josefa Donáta, nazvanou Afrika: náhody a jiná dobrodružství. Jednotlivé příběhy doprovázené velkým množstvím barevných fotografií ukazují autentický kontakt českého doktora s docela jinou kulturou a prostředím. V závěru rozhovoru se dozvíte také o další vášni tohoto lékaře a dobrodruha, která jej spojuje s Retro Gallery.
Afrika, náhody a jiná dobrodružství je Vaší druhou cestovatelskou knihou. První se věnuje Ugandě a příběhu ugandsko-české nemocnice, o jejíž stavbu jste se zasadil. Druhá kniha nemá jedno hlavní téma, ale je souborem různých příběhů z řady míst v Africe nebo s Afrikou spojených. Co Vás vedlo k jejímu napsání a jaký je mezi knihami vztah?
V roce 2006 jsem během tří měsíců napsal a vydal knížku Uganda, velký příběh malé nemocnice. Inspirací byly moje cesty Ugandou v době, kdy jsem tam jezdil připravovat a shánět všechno kolem výstavby české nemocnice v Buikwe. Knížku jsem napsal jako cestopis, abych Ugandu přiblížil především „rodičům“ adoptovaných dětí v projektu Adopce na dálku. Nemocnice byla svým grantovým projektem určena pro péči o těhotné ženy a děti. Neměla být ambulantním zařízením, ani chirurgickým oddělením s přemírou mužských pacientů, jak tomu je „díky“ Arcidiecézní charitě Praha dnes. Byla určena matkám a dětem a měla být příkladem pro ostatní subsaharskou Afriku, kde všechny země mají mateřskou úmrtnost šedesátkrát až stokrát vyšší než Česká republika. Knížka Afrika, náhody a jiná dobrodružství není pokračováním Ugandy, není to cestopis, jsou v ní jen osudové náhody, které měnily směr mého života, to, že se přímo nebo nepřímo dotýkaly právě Afriky, asi není náhoda. Afrika pro mne byla osudová, a to nejen posedlostí postavit tam na rovníku nemocnici, ale především učit jak snížit mateřskou úmrtnost a léčit tam, kde to je více než zapotřebí. Kniha „Afrika“ na knihu „Uganda“ navazuje jen kapitolou Česká nemocnice v Ugandě žaluje. Jsou v ní jen doložitelná fakta, kterými Charita znemožnila nadějný projekt.
Kniha o Africe, kterou jsem napsal rovněž během tří letních měsíců, vznikla náhodou, jak v knížce vysvětluji. Spěchal jsem s ní a chtěl ji do konce roku vydat. Chybí v ní kapitoly, které by se k tématu Afrika hodily, jako zážitky z Keni, Tanzanie, Malawi, Jižní Afriky a Namibie, ale to by pak nebyla kniha životního osudu, ale cestopis, zatížený jak obsahem, tak množstvím fotografií.
Přesto, že jste profesí doktor a řada Vašich cest byla spojená s prací, knihy vypovídají o mnohem širší paletě témat, která Vás na cestách zaujala. Píšete o místních kulturách, komunitách, zvycích a historii. Pamatujete si, co Vás na cestách nejvíce překvapovalo nebo poznamenalo?
To by bylo na dlouhé psaní. Nejen moderní umění, ale fascinuje mě i Egypt a antické umění starého Řecka a především Říma. Starý Řím mě fascinuje nejen svojí kulturou, ale i svojí monumentalitou a precizností staveb, svými mozaikami a freskami. To všechno jsem si přímo osahal v Libyi a tady jsem měl možnost naplnit i další skrytou touhu, dotknout se archeologie. Na pobřeží Libye, ale i pod hladinou Středozemního moře narážíte na pozůstatky antiky velmi často, zvláště v okolí měst Sabrata, Leptis Magna a Apollonia. A těch římských artefaktů jsem v Sabratě vyhrabal a vylovil poměrně hodně. Řadu z nich mám ve svém pražském bytě. Na Kyrenaice jsem zase zkoumal řecké hrobky v Tokře i s tamními kosterními pozůstatky. V rovníkové Africe mě zajímala nejen domorodá výtvarná tvorba, ale i některé etnografické předměty. Ty se zase staly základem mojí africké kolekce. A co mě překvapilo nejvíc? Všechno. Skutečnost byla vždy jiná než všechny představy nebo fotografie a filmové záběry. Pokud se týče měst, za nejkrásnější považuji Rio de Janeiro, Istanbul, Kapské Město a San Francisco. Z přírody to byly především Viktoriiny vodopády v Zambii a Zimbabwe, vodopády Iguazu v Argentině a v Brazílii a národní parky západu a středozápadu USA. Stejně tak se nedalo docela předvídat, s čím se člověk na cestách setká. Takže kouzlo překvapení tady bylo vždy. A to mě snad lákalo nejvíc. Někdy bylo i nepříjemné, ale to už patřilo k věci.
Kromě Afriky jste procestoval, pokud se nepletu, také ostatní světadíly. Můžeme se tedy těšit na další knihy v podobném tónu?
Dostávám se k otázce mojí spisovatelské činnosti. Jistě, publikoval jsem možná kolem 300 odborných článků, napsal pět odborných knih pro lékaře, dvě populárně medicínské knížky pro ženy a s manželkou knížku o sexualitě pro děti a dospívající mládež. Jedním s mých tajných přání ovšem bylo napsat i cestopis. Do jisté míry se mi to povedlo nejen v knize Uganda, ale i v odborné publikaci Fytoestrogeny, rostlinné hormony v klimakteriu (vyšla v roce 2006), což je vlastně cestopis za léčivými rostlinami do Amazonie v Brazílii, do Mexika, Kanady, Thajska, na Borneo, do Japonska a Číny. I v této knížce jsem se v Brazílii a v Mexiku dotkl cesty cestovatelů Hanzelky a Zikmunda.
Pochopitelně, že materiálu pro další knihu bych měl přemíru, byly to cesty s manželkou do Jižní Afriky a Namibie, do Jižní a Střední Ameriky, Japonska a Austrálie, ale i na Borneo, Nový Zéland, Havajské ostrovy, ostrovy Samoa a Fiji. Cesty ve dvou, letadlem a většinou vypůjčenými auty, byly dobrodružstvím vždy, někdy až zdánlivě neřešitelným. Je až s podivem, že vždy s dobrým koncem. Vznikla řada videofilmů z Ugandy, Zimbabwe, Zambie, Malawi a Tanzanie, z Keni, z USA, z Jižní Afriky, z Austrálie a z ostrovů Fiji, Rusinga v Keni a z Islandu.
Na další knihu by to jistě dalo, nepočítal jsem však už ani s tou „Afrikou“, ale jak se říká, nikdy neříkej nikdy.
Ačkoli se tyto knihy neomezují na Vaše profesní zkušenosti, přesto s Vaší prací doktora a povahou cestovatele úzce souvisí. Překvapující však může být, že jste také autorem několika článků o českých umělcích. V Náchodském deníku jste třeba publikoval článek o Josefu Istlerovi. Jak došlo k takovému spojení, jaký je Váš vztah k domácí umělecké scéně?
Vedle medicíny, které jsem věnoval podstatnou část života a sil, jsem měl dva ne koníčky, to by bylo slabé slovo, ale velké koně, obrazy a cestování. Vždy, když na to přišla řeč, říkal jsem, že oba svoje „koně“ hodnotím podle toho, kolik jsem ochoten do nich vrazit peněz. Často to bylo nerozhodně, když se jednalo o cestu za snem, mělo navrch cestování, ale většinou to byly obrazy. Když jsem začal kupovat obrazy klasického kubismu a surrealismu, byla to vášeň, která mě přivedla téměř až k rozvodu. Peníze nebyly, lékaři byli za socialismu placeni mizerně, a tak často nebylo kvůli obrazům pomalu ani na jídlo a pochopitelně mi hodně obrazů i „uteklo“. Později po roce 1992, po návratu z Libye a po začátku podnikání ve svém nakladatelství DoMeNa, už těch peněz bylo podstatně víc a odtud pramenila největší část mých obrazů. To už jsem se snažil, aby mi neuteklo nic.
Hodnotím-li, jak vznikla tato vášeň, asi měla původ v dětství a v rodině. Moji rodiče v Praze kupovali obrazy od akademického malíře Viktora Rolína. Rolín byl dobrý krajinář, jeho obrazy však byly poněkud ponuré. A tady je zajímavá historie, kterou pochopitelně znám jen z vyprávění. Moje maminka Rolínovi jednou řekla: Mistře, těch smutných krajin už máme několik, namalujte něco radostnějšího. A milý Rolín namaloval a přinesl velký obraz, pozoruhodný, nádherně barevný olej na překližce o rozměrech asi 100 x 140 cm s názvem Snídaně v trávě. Obraz kupodivu přežil nálet na Prahu a zničení našeho bytu jen s větším poškozením. O mnoho let později jsem obraz nechal restaurovat a prodal, abych mohl koupit něco pro mne důležitějšího. Obraz skončil v tehdejším Západním Německu, Rolín bohužel brzy po jeho namalování v koncentračním táboře. Později, po pražském náletu, v domě mých prarodičů v Kopidlně našel azyl akademický malíř, profesor brněnské techniky František Hlavica. Namaloval tady řadu obrazů, včetně portrétů celé naší rodiny a dvou krásných olejových autoportrétů, oba obrazy vlastnil můj strýc, pak můj bratranec a nyní jeho rodina v Praze.
Moji rodiče měli několik jeho obrazů. Hlavica byl dobrý portrétista, portrétoval i prezidenta Masaryka a členy tehdejší vlády. To byla ovšem klasika. Lásku k modernímu umění jsem však získal později na začátku studia medicíny v Hradci Králové, kdy jsem navštěvoval dvouletou Lidovou školu umění, vedenou ředitelem Krajské galerie v Hradci Králové doktorem Josefem Sůvou, se kterým se znám dodnes. V té škole jsem se setkal i se známými hradeckými sběrateli moderního umění. Díla jejich sbírek většinou skončila v Národní galerii v Praze nebo v Krajské galerii v Hradci Králové. Hodně mi dal i můj starší kolega a kamarád z hradecké gynekologické kliniky, který byl ctitelem a sběratelem díla malíře Františka Muziky. Jako znalec mi pomáhal prodávat starší obrazy, abych měl na ty, které se stávaly mojí vášní.
Výtvarným uměním jsem se zabýval i teoreticky. Byly to nejen články o Aloisi Wachsmanovi, Josefu Istlerovi a Ladislavu Zívrovi, ale i umělcích vzdáleného Mexika Diego Riverovi a Fridě Kahlo, o umění mexických Zapotéků, o ruském Andreji Rublevovi a dalších. Psal jsem do časopisu Lidé a země o achájské kultuře Tróje, gotice Granady, Sevilly, Carcassonu a Avignonu, o byzantských a islámských památkách Istanbulu, o nejstarší světské architektuře Moskvy. Ten můj literární záběr byl poměrně široký. Prostě psal jsem rád, pokud bylo o čem. Dnes už články nepíši a obrazy nekupuji, ale sběratelství mě drželo do nedávné doby. Jen jsem obrazy vyměnil za zbraně, které jsou přeci jen o něco „lacinější“. Můj zájem o obrazy ale neopadl, v posledních letech mě k výtvarnému životu probudila úzká spolupráce s Retro Gallery a s jejím majitelem. Nacházíme zde s manželkou nové inspirace a nové poznatky.
