Karel Holub nedávno dokončil knihu, na níž pracoval osm let. Je věnována osobnosti Giacoma Girolama Casanovy a na téměř 500 stranách podává obraz 18. století z perspektivy života této pozoruhodné osobnosti. V rozhovoru s autorem se dozvíte o tom, jak taková dlouhá práce na knize probíhá a mnoho dalšího.
Na knize jste pracoval od roku 2012. Byl to rok, kdy začal Váš zájem o život a dílo Giacoma G. Casanovy, nebo ten má delší historii?
Jako historik jsem se s Giacomo Casanovou setkal již někdy koncem šedesátých let, především zásluhou profesorů J. Polišenského a J. Petráně. Právě oni vymanili jeho osobnost ze zajetí obecně panujícího klišé – Casanova je svůdník! To vyplývalo ze dvou českých překladů pamětí Casanovy, vydávaných mezi dvěma válkami. Šlo většinou o překlady z různých německých a francouzských edic, které se však přímo neopíraly o kritická vydání jeho Historie mého života; docházelo k mnoha nepřesnostem zvláště v členění jednotlivých dílů, či zamlčení některých epizod, apod. Za svého pobytu ve Francii jsem měl také přístup k celé rozsáhlé literatuře věnující se této nezaměnitelné postavě na scéně 18. století. Bohužel až na některé fragmenty nebylo nic z toho zpřístupněno českému čtenáři. A tak stále přetrvával obraz Casanovy coby dobrodruha a velmistra milostných pletek. Podrobněji jsem se Casanovou začal zabývat v polovině devadesátých let, kdy jsem byl požádán jedním muzikálovým producentem o detailnější rešerše k budoucímu libretu. Spektákl se však nerealizoval a jsem tomu rád. Čert ví, co by z toho vzešlo.
Kniha se nezaměřuje jen na hlavní osobnost, ale také na dobové reálie, tehdejší politickou situaci a další osobnosti. Takový široký kontext muselo být složité dát dohromady. Můžete popsat, jakým způsobem jste postupoval? Co všechno v knize sledujete?
Jak jsem v předešlém poznamenal, literatura k osobnosti Casanovy je nesmírně rozsáhlá; začíná od populárních výkladů, až po velmi zasvěcené studie předních badatelů. K tomu připočtěte řadu filmů a divadelních her, které po svém dramatizují jeho výpovědi. A pak jsou zde především vlastní rukopisy Casanovy (Historie mého života), dnes zpřístupněné od roku 2012 na stránkách Bibliothéque national de France. Jde cca o 3600 stran. K tomu se vážou vlastní literární práce Casanovy z jiných oblastí (většinou vydané) a pak jeho dochovaná korespondence. Nejdůležitější ovšem bylo studium unikátního dochovaného rukopisného archivu Giacomo Casanovy v péči Státního oblastního archivu v Praze. V desítkách kartonů je uloženo na 8000 rozličných dokumentů - textů na různá témata, osobních poznámek, matematických náčrtů, osobních pasů, jemu adresovaných stovek dopisů, apod., z nichž plasticky vyvstávají nejen jeho osobnost, ale i další postavy, jež za svého života potkal. Při hledání struktury, z níž by se přehledněji vyjevoval život této osobnosti na pozadí 18. století jsem se trápil první dva roky; včetně překladů zásadních pasáží. Po každé cestě po stopách Casanovy do Itálie (Benátky, Padova, Bologna, Florencie, Řím) či Francie (Paříž, Lyon) se mi všechno poznovu zamíchalo. Někdy jsem upřednostňoval představit Casanovu v podobě různých tematických celků, na způsob esejů, ale nakonec jsem zvolil chronologické podání opřené o prezentaci archivních dokumentů.
Casanova psal, že jeho vlastní historie má být zpovědí a zrcadlem nastaveným čtenáři, který se při její četbě musí nutně červenat. Platí to podle Vás i dnes? Probouzí četba Casanovových textů rozpaky i v dnešním čtenáři?
Casanova ve své korespondenci s přáteli na řadě míst píše, že svojí Historii sepisuje, především aby se pobavil. Proto jsou některá vyprávění o jeho milostných pletkách spíše rozverným vzpomínáním. K červenání je třeba velké fantazie, neboť oproti svým současníkům je Casanova velmi cudný. I když se několikrát ve své Historii prohlásil za libertina, jeho líčení mají daleko k dobovým pornografickým textům, natož pak k dílu markýze de Sade.
Důležitou součástí knihy jsou právě výňatky z Vámi zmiňovaného textu Historie mého života, který psal Casanova ke konci života na zámku Duchcov. Proč jsou tyto paměti tak významné?
Casanova nepodává ve své Historii celý svůj život. Vyprávění začíná rokem 1725 a končí k roku 1773. Dalších deset let Casanova pobýval v Benátkách. Sice se částečně věnoval i literární činnosti, avšak byla zde i stinná stránka jeho existence, kdy pracoval jako konfident benátské vlády. O tom naprosto pomlčel ve všech svých následujících textech. Vlastní literární činnost Casanova rozvíjí teprve po svém příjezdu na duchcovský zámek (1784). Zde v posledních dekádách svého života vydával svoje hlavní díla, jichž si považoval; např. pětidílný román Icosameron (1788), Můj útěk z olověných komor (1787), či matematický spis O zdvojení krychle (1790).
Význam Casanovy a jeho díla začal být oceňován teprve od počátku dvacátých let 20. století, kdy se stalo předmětem vážného zájmu předních evropských intelektuálů a badatelů. Jednu z nejvyšších poct mu udělil německý spisovatel Stefan Zweig ve své studii Život tří básníků (Casanova, Stendhal, Tolstoj) vyšlé roku 1928, v níž Casanovu zařadil po bok Stendhala a Tolstého: „Casanova je jedinečným zjevem ve světové literatuře, který předstihl všechny velikány italské literatury od časů Danteho a Boccaccia. (…) Vstoupil mezi nesmrtelné a nic ho odtud nemůže vypudit. (…) Tento povaleč a dobrodruh, šibal a darebák, podává větší důkaz upřímnosti než největší básníci, neboť vykresluje svět jako amalgám krásy a hnusu, vytříbeného ducha a hrubé sexuality. (…) Giacomo Casanova zaujal místo ve světové literatuře vedle takových velikánů, jako byl Villon. (…) Casanova předvedl, že je možno psát nejzábavnější historii na světě, aniž by byl romanopisec, a podat nejpřesnější obraz jedné epochy, aniž by byl historikem.“ Lépe to nelze říci.
Je život Giacoma Casanovy pro svoji dobu něčím typický? Text knihy doplňují reprodukce uměleckých děl 18. století, mapy tehdejší Evropy i vyobrazení dobových předmětů, jako by jedním z cílů bylo ukázat svět, v němž Casanova žil v jeho celistvosti. Co o této době vypovídá osud samotného Casanovy?
Na své životní pouti Casanova prošel celým 18. stoletím, které uzavřela Velká francouzská revoluce. Zmizela epocha, během níž barokní umění střídalo rokoko, končil feudální řád aristokratické Evropy a Casanovou milované Benátky se dostaly po více jak tisíci letech do područí habsburské dynastie (1798), tedy ve stejném roce jeho úmrtí. Všem dramatickým změnám Casanova svědčil a vydával o nich písemná svědectví. Ovšem čtenář, jenž není hlouběji obeznámený s dějinami umění té doby si jen obtížně může vybavit její vizuální podobu. Proto jsem kladl velký důraz na zachycení prostoru tehdejšího světa prostřednictvím ikonografie, zvláště když Casanova namnoze popisuje podrobněji města Evropy a jejich zákoutí, včetně divadelního života, jenž spoluurčoval společenskou komunikaci té doby.
Casanova vstoupil za svůj život do řady rolí, byl literátem, cestovatelem, básníkem, dramatikem, svobodným zednářem, hazardním hráčem, matematikem… Co ho podle Vás vystihuje nejlépe?
Všechno co jste zmínila. Ovšem zcela se zapomíná, že vedle jména Giacomo stejné příjmení Casanova nosili i jeho bratři, slavní malíři Francesco a Giovanni. Jejich jména byla u evropských dvorů ve své době známější než Giacomovo. Podobně i jméno jejich matky Zanetty, herečky kurfiřtského divadla v Drážďanech. V tomto saském městě, vzdáleném ani ne sto kilometrů od Duchcova, se také uzavřely životy dynastie Casanova.
Kniha je v nabídce Retro Gallery, najdete ji v sekci Publikace na našich webových stránkách: Salve, Casanova Giacomo Girolamo - Karel Holub | Retro Gallery
Článek o knize si můžete přečíst zde: Vydáváme knihu Karla Holuba: Salve, Casanova Giacomo Girolamo | Retro Gallery
