Retro Gallery nedávno vydala další knihu historika umění Zdenka Primuse s názvem Pompejánský pes. Jedenáct fiktivních příběhů je doplněno jedenácti abstraktními malbami Magdaleny Jetelové, která se postarala o vizuální stránku publikace. O knize a také o spolupráci mezi spisovatelem a malířkou se více dozvíte v rozhovoru, který jsme vedli s jejím autorem.
Ačkoli jste profesí kunsthistorik, rozhodl jste se napsat knihu příběhů. Všechny se do jisté míry k Vašemu profesnímu prostředí váží, přesto jsou to fiktivní povídky. Proč jste se rozhodl psát fikci a do jaké míry se v knize odráží Váš vlastní život?
Pompejánský pes je má šestá kniha příběhů, každá z nich má dané téma a tyto příběhy jsou o umění a umělcích. Přátelé se mě opakovaně ptali, proč nepíšu příběhy o umění, když se vyznám, ale já na to musel přijít sám v ten pravý čas, a ten byl až teď. Všechny, až na příběh Temná komora, která je o Jiřím Valentovi a Janu Koblasovi a jejich přátelském vztahu mimo domovinu (to je důležité dodat), jsou fiktivní. Jeden příběh se odehrává v Pompejích roku 79 našeho letopočtu a jde v něm o možný vývoj pompejánského nástěnného malířství, jak si ho přál jeden z majitelů vily zničené deset let předtím zemětřesením. Jiný je ze Skotska osmnáctého století a je o hudebníkovi, který vandruje vysočinou, v době, kdy někteří začali věřit na lepší uspořádání politických reálií. Mám tam příběh o sochařce a její fatální cestě k dokonalosti, dále příběh o umělkyni, věnující se environmentu, a o tom jak se jí její poslední dílo úžasně vymkne z rukou, ale i o podvodech s uměním v Praze. Je tam jeden válečný příběh, v němž hraje hlavní roli stará ruská ikona a příběh o muzikantovi, který už není ochoten hrát komukoli cokoli, protože potká jiného hudebníka, který má zrovna tak vysoké ambice, ale kdyby se nepotkali, kdo ví?
Jeden z příběhů vypráví o sběrateli, který chce pomoct lidem uzavřeným v bývalém Československu a nedocení nebezpečí, které mu hrozí, a další se odehrává v Hamburku, kde si kunsthistorik vymyslí gigantický projekt v přístavu a s pomocí skupiny mladých malířů jej realizuje. To jen krátce. Některé příběhy mají dobrý konec, jiné špatný. Ty příběhy nejsou krátké, spíš to jsou novely. Rád fabuluji, proto jsou fiktivní, mé kunsthistorické knihy fiktivní být nemůžou, tam sloužím. Samozřejmě, že jsem v mém profesním životě udělal nějaké zkušenosti a poznal hodně umělců, příběhů, myšlenek a zažil umělecký vývoj jednotlivců, nebo taky jejich malé a větší prohry. Někdy jsem se inspiroval, ale z velké většiny jsem si vše vymyslel. V jednom příběhu jsem nechal „trpět“ kunsthistorika, který byl nucen rekapitulovat vlastní profesní tvorbu. Možná právě zde jsem to tak trochu já. Pak je tam spisovatel v krizi, do které se dostal v době covidu, má dojem že poznal lásku, ale zjistí, že je to jen berlička k překonání izolace. Fikce.
Děj některých příběhů se odehrává v Hamburku, kde jste působil. Jakou roli zde hraje zasazení do konkrétního prostředí, které znáte?
Každý spisovatel si přece rád pomáhá prostředím, které zná. V Hamburku jsem vystudoval, žil jsem a realizoval tam mou první skutečně velkou výstavu. Kdybych neznal hamburské kanály v přístavu, nikdy bych o nich nemohl psát. Jezdím tam často, mám tam přátele, Hamburg je mi blízký, kéž by tam jen nebylo stále tak mizerné počasí.
V knize tematizujete, čemu jste se v životě věnoval, některé motivy se vrací a opakují. Je pro Vás Pompejánský pes osobním zhodnocením, vyrováním se s něčím z vlastní kariéry?
Ne, nebo vlastně ano, ale jen v příběhu Esence, v tom hamburském příběhu. Ale jsem ještě stále mladý, je to jen takové hraní na rekapitulaci, hodilo se mi to tematicky. Skoro každý z těch příběhů má dvě linie a minimálně jedna z nich se mnou nemá vůbec nic společného. Není to autobiografická kniha.
Na výsledné podobě knihy se výrazně podílela malířka Magdalena Jetelová. Jak nápad na spolupráci vznikl? Můžete popsat, jak probíhala?
Magdalenu jsem oslovil, nakladatel Jakub Sluka mi řekl, ať si někoho dobrého najdu, měl jsem asi osm umělců v užším výběru, ale na celé čáře zvítězila Magdalena. Na spolupráci přistoupila, protože jsme se znali, no a pak jsem jí přes Skype některé příběhy četl, ona byla v Mnichově a já v Praze, někdy v San Cristoforu a ty příběhy se jí moc líbily. Jinak by to asi nepřijala. Ještě nikdy nic neilustrovala a rovnou mi řekla, že to nebude dělat ani teď, ale že si něco vymyslí. První dva její návrhy se nedaly realizovat, protože já psal literaturu a ne eseje o umění. Důležité bylo, aby se kniha dala plynule číst, ale pak, už nevím, zda to navrhla ona, nebo jsem se jí zeptal, zkrátka začala pracovat na těch svých kouřových obrazech. Navrhl jsem, aby byly očíslované a tím by patřily k příběhům, jak jdou po sobě. Byla u toho přítelkyně a tu napadlo, aby to nebyly arabské číslice, ale římské. To se nám oběma hned líbilo a Magdalena začala ta plátna vykuřovat, což je zdravotně, ale i požárně skutečně hodně nebezpečné. Magdalena ještě navrhla, abych si vymyslel takové mé paroly, statements a ty že budou z části doprovázet text jednotlivých příběhů. Jsou obrovské, průhledně šedivé, pod nimi prosvítá text příběhu a v knize působí trochu jako dobří duchové. No a potom je tam ještě jedno haptické překvapení a pro ty, kteří chtějí víc, prořízlé pouzdro. Je to knižní artefakt.
Kniha je rozhodně zajímavě umělecky pojatá a plní roli artefaktu. Je možné nějak vyjádřit její poselství? Co sděluje o světě umění, kterého se týká?
Nevím, zda se dá na tuhle otázku odpovědět: V příbězích si čtenář uvědomí, že umělci žijí ve stejně rozviklaném světě starostí jako my, mají své touhy a čekají, jako většina lidí, na svou příležitost. Jenže oni si ji umí brát! Ale umění dělají proto, že nemohou jinak, oni trpí, mají silné pocity štěstí, které se v mžiku můžou změnit v naprostou nespokojenost. Umělci jsou jednorožci, krásní ptáci z rajské zahrady, ale zatímco my jsme z ní byli vyhnáni jen jednou, prožívají umělci to vyhnání z ráje ustavičně.
